Prolog

Píše se rok 1997. Konkrétně jeho osmý měsíc, tedy srpen. S Jeffem vyrážíme trochu akčně, neplánovaně, stopíkem do Francie a Švajcu. Cesta trvá asi patnáct dní a zjišťujeme, že to celkem dobře funguje a že bychom mohli něco podobného podniknout i napřesrok. Poprvé v této souvislosti zaznívá jméno vzdálené země – Indie. Hmm, zajímavá myšlenka, ale znáte to, řeči se vedou, myslím si, a příliš se k tomu nevyjadřuji… Píše se rok 1998 a to jeho první měsíc, tedy leden. Začínáme uvažovat, kam vyrazíme v létě. Napadá mne Skandinávie, Španělsko (hlavně Pyreneje) s Andorrou. Jeff připomíná Indii a zdá se, že to myslí opravdu vážně. Také mne Indie velmi láká, ale považuji tuto variantu spíše jako píseň hodně vzdálené budoucnosti. Evropské země vidím jako schůdnější cíle... Píše se březen, možná duben téhož roku. Roku 1998. Začínáme o Indii mluvit dosti nahlas. Tak nahlas, že to občas zaslechne i naše okolí. Většinou reaguje posměšky a rádoby vtipnými poznámkami. Nikdo naše plány nebere příliš vážně, kromě nás dvou samotných. Jeff vypadá, že už je téměř stoprocentně rozhodnut jet a já se k němu přidávám. Jen potřebuji do té doby vyřídit tři „formality" – dokončit vysokou školu, dostat modrou knížku a vydělat, případně si část půjčit, na cestu peníze... Píše se červen roku 1998. Začínám naplňovat nezbytné podmínky k uskutečnění cesty. Napřed státnicemi a promocí úspěšně zakončuji studium na vysoké škole, poté se snažím zarobit pár peněz. Zjišťuji ale, že bude nemožné za 2-3 měsíce vydělat na 4-5 měsíční cestu. Ze zdravotních důvodů se pak zbavuji „zelené povinnosti", tj. absolvování povinné vojenské služby... Píše se červenec roku 1998. Cesta dostávající detailnější obrysy je zachráněna díky bohaté finanční výpomoci od rodičů, bez které by zřejmě veškeré plány nemohly být přeměněny v realitu. Zmiňuji se, že cesta dostává detailnější obrysy a Vás by zajisté zajímalo jak jsme naši cestu naplánovali. Tak tedy vězte, že jsme se po krátkém mudrování rozhodli pro cestu severní – tedy přes země bývalého Sovětského svazu, Čínu a Pákistán. Řadou lidí jsme tak byli zařazeni do kategorie přehnaných dobrodruhů či spíše sebevrahů. „Vy chcete jet přes Rusko? Jestli Vás tam nezabijou, tak určitě okradou a vrátíte se do čtrnácti dnů s holým zadkem", zněla řada prognóz na naši adresu. „Co by si na nás kdo vzal – karimatku, spacák, pár špinavejch hader nebo deset let starej vařič, kterej stál šestnáct kačáků... To je nesmysl! Pro tamní mafii nebudeme absolutně zajímaví a obyčejní lidé nebudou riskovat kriminál kvůli pár šušňům", zní naše reakce. Určité obavy však nezastíráme, protože přeci jen příležitost a chudoba dělá zloděje... Většinu peněz na cestu jsme rozhodnuti přeměnit na šeky American Express, kterej však v zemích bývalého SSSR nemá téměř žádné pobočky. Určitou část peněz na průjezd těmito zeměmi a Čínou jsme tak nuceni mít v hotovosti, o kterou máme pochopitelný strach. Ukrytí těchto peněz na bezpečná místa proto považujeme za velmi důležitou okolnost přípravy. Já nakonec využívám dvě místa ukrytí. Prvním je bederní pás, který bude neustále na těle a relativně tak v bezpečí. Samozřejmě, kdyby nás někdo přepadl se zbraní v ruce a vyslíkl do naha, pak lze předpokládat, že mu tento úkryt neujde. Druhou bezpečnostní schránkou se pak stává místo na čelní straně báglu, kam umisťuji českou vlaječku. Pod ni pak zašívám druhou část své dolarové hotovosti. Zde pro změnu hrozí možnost odcizení celého batohu, ale kdo by ho bral celý, když bude vážit zhruba třicet kilogramů, říkám si. Ale zpět k naší cestě. Po přečtení předchozího odstavce, se možná ptáte, proč chceme jet severní cestou, když existuje již mnoha lidmi ozkoušená jižní trasa po ose Turecko – Irán – Pákistán – Indie. Snad právě pro tu tajemnost a nepoznanost Ruska, o kterém nevíme nic a zároveň víme velmi mnoho (vždyť je to země, o které jsme se tolik učili). Ale jaké to tam opravdu je, jací tam žijí obyčejní lidé – toužíme alespoň trochu nakouknout pod pokličku této rozporuplné země. Země s nespočtem zatím neposkvrněných přírodních krás, země s obrovskými možnostmi (ježíši, to zní propagandisticky...). Navíc se nám při pohledu do mapy zdá tato varianta i opticky kratší, že bychom tím i krapítko ušetřili? Kudy tedy přesně chceme jet: Z Brna vyrazíme do Polska (prohlídka Krakowa), z Polska by naše kroky měly vést na Ukrajinu (Lvov – Kyjev). Z Ukrajiny pak do Ruska, téměř pořád po stejné rovnoběžce (50° severní šířky) po ose Charkov – Voroněž – Saratov – Ural’sk. Z Ruska pak chceme nabrat jižnější směr, kolem Aralského jezera projet Kazachstánem a přes Kyrgyzstán se dostat do Číny. Přechod do Číny však zastírají drobné obavy. Jak se dozvídáme z knížky Autostopem kolem světa od Jiřího Svobody, není s čínskými celníky lehké pořízení... Ale ještě než se dostaneme do Číny, řešíme další dilema. A tím je Uzbekistán. Země s takovými městy jako jsou Samarkand a Buchara, kde lze vidět ty nejbáječnější mešity. Velmi neradi bychom tyto památky vynechali, zvláště když budeme tak blízko, ale... Jak jsme zjistili, jsou do této země třeba speciální víza, která nám, díky našemu způsobu cestování, budou udělena jen velmi těžko. Uzbekistán tedy pro tuto chvíli neřešíme a víceméně ho pouštíme z hlavy. Uvidí se přímo na cestě, co bude možné a co ne. Ve svých plánech a představách se však vraťme do Číny. Předpokládejme, že jsme se dostali do této země. Naším plánem je prochvátat tudy co možná nejrychleji do města Kašgár. Kašgár leží v jihozápadní Číně a je místem, kde začíná Karakorum Highway (KKH). Karakorum Highway – snad nejtoužebněji očekávaná část cesty. Oblast mezi čínským Kašgárem a pákistánským Islamabadem. Oblast překrásných horských masívů s řadou osmitisícovek tyčících se nad fantastickými údolími řek Gilgitu a Indusu. Nejednu hodinu jsem strávil nad různými průvodci Karakorumem a Pákistánem, pročítal některé pasáže, prohlížel si fotografie a představoval si, že se staneme součástí této části zeměkoule... Součástí horských masívů s takovými velikány, jako jsou Rakaposhi, Nanga Parbat a pár desítek kilometrů vzdálené K2. Zatím nehmotné představy a tužby. Z Islamabadu by pak naše putování mělo vést do Indie. Země příliš obrovské a příliš bohaté na krásy, ať už přírodní či stavitelské, než aby je bylo možno postihnout v celé její šíři. Dobře víme, že můžeme poznat jen její velmi malý zlomek. Naším cílem v Indii tak zůstává jen její severní část. Rádi bychom viděli a procestovali tato místa: Amritsar (Golden Temple), Dharamsala (sídlo Dalajlámy), pohoří Zanskaru a Ladakhu (město Leh = malá Lhasa), Garhwal (pramen Gangy, Nanda Devi), Darjelling (čajové plantáže), Sikkim, Varanasi (město na Ganze, kam chodí Indové umírat), Agra (Taj Mahal). Rádi bychom též zavítali do Nepálu, pro tento případ je však nutno napřed sjet do Dillí a zde zařídit nepálská víza. V plánu toho, jak vidíte, máme hodně a hodně, co vyjde, to se uvidí až na místě... A cesta zpět? Ještě nevíme, buď po zemi po ose Indie – Pákistán – Írán – Turecko – Bulharsko – Rumunsko – Maďarsko – Slovensko – ČR anebo letecky (dle finanční situace, cen, nálady, chuti apod.). Tak takhle si to představujeme... Píše se stále červenec, stále téhož roku, roku 1998. Před cestou je třeba se postarat mimo jiné též o víza. Zjišťujeme, že z výše zmíněných zemí potřebujeme tuto „formalitu" do Indie, Pákistánu a Číny (vypouštíme-li Uzbekistán), nezbývá nám tudíž, než se o ně postarat. S Jeffem proto jezdíme jako oteklí do Práglu a lítáme po konzulátech těchto tří zemí. Na čínským konzulátu jsme neúspěšní (jejich požadavku předložení letenky či přímé jízdenky jiným dopravním prostředkem s cílovou stanicí v Číně nejsme schopni dostát. Odkazují nás tak na konzuláty v hlavních městech – Biškek, Almaty, případně Taškent – postsovětských států, jimiž hodláme profrčet, no uvidíme…); jinak vše klape. Půlroční turistická víza do Indie a čtrnáctidenní průjezdní víza do Pákistánu dostáváme bez větších problémů. V dalších volných chvílích pak navštěvujeme krajskou hygienickou stanici, kde se necháváme očkovat proti hepatitidě a břišnímu tyfu. Všechny přípravy jsou naplno rozjety a v podstatě již nelze couvnout...

        Poděkování:

Nesmírný dík za vše, co pro mne učinili, a to nejen v době cestovních příprav, patří zejména mým rodičům. Za vydatnou finanční výpomoc, ale především za pochopení a umožnění splnění mých cestovatelských choutek pak děkuji zvláště mámě, i když vím, že hlavně po psychické stránce to muselo být, jak pro mámu, tak pro tátu obrovsky těžké. A že zcela jistě měli mnohokrát chuť mne na takovouto cestu nepustit, leč nikdy tak (nyní mohu říci naštěstí) neučinili. Ještě jednou mnohokrát díky! Dále bych chtěl velmi poděkovat svému bráškovi, nejen za nemalou finanční výpomoc, ale i za vše ostatní, co pro mne v této, svým způsobem, hektické době udělal a za vše, čím mi odlehčil. Stejné díky též patří jeho drahé polovičce Šárce, která vše prožívala a na všem se podílela společně s bráškou. Samozřejmě nemohu zapomenout poděkovat babičce za pozornost pro štěstí, již jsem po cestě opatroval jako oko v hlavě, a která nade mnou držela ochrannou ruku. Na neposledním místě bych také rád poděkoval všem svým ostatním známým a přátelům, kteří si na mne čas od času vzpomněli a zajímali se o můj osud, za to, že byli neustále se mnou a já, i přes nemalou vzdálenost několika tisíc kilometrů, cítil jejich podporu. Všem vám děkuji...

        Co jsme měli s sebou:

Píše se 31. červenec 1998. Je pátek. Na další den jsme naplánovali den D; den odjezdu. Je tedy čas zabalit věci a nachystat se na cestu do vzdálených končin. Možná Vás zajímá, co jsme si brali s sebou. Tak tedy Vážený čtenáři věz, že naše bagáž se zaplnila těmito nezbytnostmi: a) věci společné – stan, vařič, líh do vařiče, ešus b) věci osobní (jmenuji náplň svého baťohu) – spacák; karimatka; oblečení – flíska, šustera, 2× kalhoty, 2× kraťase, 3× dlouhý rukáv (košile, mikiny), 3× krátký rukáv (košile, trika), 3× normální fusky, 3× teplé fusky, 3× slipy, jegrovky, 2× šátek, čapka-basebollka, pláštěnka, plavky; 3× obuv – treková obuv, botasky, sandály; hygienické potřeby – kartáček na zuby, zubní pasta, mýdlo, šampón, 2× toaleťák, 3× papírové kapesníky, asi 6× látkové kapesníky, šmikátko na nehty; 2× ručník; odpuzovač hmyzu; hygienické ubrousky; prací prášek; hrnek; lžička; hadýrka; provaz; tablety do vody; šitíčko; opalovací krémy; gely s čajovníkem na ošetření poraněných míst; velké množství léků (včetně antimalarik); malé nářadíčko všeho druhu; kapesní nůž; kasr; baterka; 2× tužka; zatím nepopsaný deníček s adresami; průvodce po Indii; mapy na cestu; ČJ-AJ slovníček; filmy (foťák bral Jeff); náhradní baterie do baterky; malý baťůžek; hakysak; a pochopitelně též jídlo na cestu – 3× velká konzerva, asi 6× malá konzerva, 5× polívka, 10× müsli tyčinka, chleba, knackebroad, čaje, flaška s vodou, čokyška, lentilky a nějaký řízečky od maminky; dále náhradní brýle (dioptrické); sichrhajcky; tabák; papírky a zapalovač... myslím, že to je tak všechno. Jo, a samozřejmě taky pas, peníze (dolcky v hotovosti a na šecích) a některé další nezbytné doklady (mezinárodní očkovací průkaz, lejstra ke zdravotnímu pojištění apod.). Bagáž se tedy báječně zaplnila, doma se pak naposledy zalehlo do postýlky a nezbývalo než si nachystat budíka a snažit se zamhouřit očko před... ale o tom je již celá další část této knihy. Přeji příjemné, ničím nerušené počteníčko.

        1.8. - SO - Odjezd z Brna, přes Těšín do Krakowa

Tak nastal čas pustit se do naší dobrodružné cesty. Ráno bylo nutno vstát celkem brzy, asi v pět hoděk a rozloučit se na nějaký čas se svými rodinami. Tatík mě pak hodil autem na nádr, kde, abych se přiznal, jsem měl slzy na krajíčku. Co nás čeká, jest otázkou. S Jeffem jsme se navzájem našli ve vestibulu nádru, koupili si lupeně do Českýho Těšína a vyrazili. Vlak startoval v šest ráno a byl plnej lidí jedoucích do Polska na burzu kupovat různý nesmysly. V Těšíně pak byl na hraničním přechodu celkem nářez a my byli rádi, že jsme se vymotali pěšky pryč z Polského Těšína a začali stopovat. Každej řidič ale ukazoval, že zůstává nebo neukazoval nic, ale hlavně nikdo nezastavoval. Asi po čtyřech hoďkách jsme se tedy vrátili zpět do městečka, kde jsme v normálním kšeftíku čenžli love, v bance byla výměna peněz nemožná – proč, to nám zůstalo záhadou. Zjistili jsme si autobus do Krakowa a odpoledne, asi ve čtyři hodiny, nabrali směr Krakow. Při výjezdu z Polskýho Těšína na hlavní krakowskej tah se ukázalo, kde byl zakopán pes našeho neúspěšnýho stopa. Stáli jsme totiž blbě, asi 200 metrů před začátkem silnice dálničního typu, na místní okresce, ze které se zřejmě opravdu jen málokdo na krakowskou dálnici napojoval. I přes solidní stopařské zkušenosti, se tak hned na úvod dopouštíme chybičky, která nás po zbytek dne mrzí. Autobus, kterého jsme se stali pasažéry, pak z dálnice sjel a pokračoval přes všechny možný vesničky, kde nás především zaujaly super upravený hřbitovy a navečer pak dorazil do Krakowa. Podle Svobody (knížka Autostopem kolem světa) jsme se vydali najít kemp. Na nádru nás sice otravovali lidi nabízející nocleh, ale my věděli, že toto nebrat – špína, bordel, žádná voda – to jsme opravdu na úvod naší cesty nepotřebovali. Kemp jsme po asi hodinové, nesmyslné zacházce vskutku našli a poprvé využili náš stan. První stavění, a zrovna v totální tmě, nám nadělalo drobné problémy, ale celkem v pohodě si s tím nakonec Jeffík poradil. Posléze jsme se trochu ohygienovali a šli spát. Do cestovní horečky se dostávám velmi pomalu, dalo by se říci, že zatím spíše vůbec. Věci hned zkraje spíše nevycházejí než vycházejí a jsme z toho mírně rozladěni.

Výdaje (vždy na 1 osobu):
4 USD - vlak Brno – Těšín
5 USD - autobus Těšín – Krakow
4 USD - nocleh v Krakowě

        2.8. - NE - V Krakowě – děsný horko a revizoři

Po prvním pohodovým vyspinkání ve stanu jsme dopoledne vyrazili na prohlídku Krakowa. Po logické úvaze, že v neděli dopoledne revizoři určitě jezdit nebudou, jsme se rozhodli ušetřit za lístky na MHD a jet načerno do štatlu. Co se ale nestalo, asi pět zastávek před centrem se objevili dva revizoři a chtěli po nás drsnou pokutu. Po každém nějakejch 60 zlotých, tj. asi 450 Kč. To nám ten „výlet" pěkně pokračuje, pomyslím si a doufám, že je nějakým způsobem obměkčíme a vyvázneme z toho bez pohromy. „Pusťte nás, my nemáme už ani kačku, vracíme se stopem domů a jsme vážně na nule, prosím", děláme smutné obličeje, ale příliš to nezabírá. Revizoři se však nechávají přesvědčit, že nemáme ani zloté, ani dolary či žádnou jinou „tvrdou" měnu. A tak, když přiznáváme vlastnictví dvou set českých korun a počítáme s tím, že tyto ohroženy nebudou, překvapuje nás opak. Jsme nuceni vystoupit a jít do banky, kde nám nezbývá než vyměnit naše dvě stovky a ve zlotých (asi dvacet pět) tak uspokojit polské kontrolóry. Provokativně nám vracejí hrst drobáků, kde jsou asi tři zloté. Prý, aby nám zbylo aspoň něco. V celkem nasrané náladě jsme se pak chvíli potulovali Krakowem od ničeho k ničemu. American Express, kterej potřeboval Jeff, aby vyměnil love na šeky byl samozřejmě zavřenej – je neděle. Ale kupodivu bylo zavřený i turistický informační centrum. My se pokusili alespoň nastudovat mapu, která tam visela a po paměti vyšli na prohlídku města. Zašli jsme na hrad Wavel, kterej je opravdu majestátní a bombastickej. Z něj pak sešli dolů na pizzu a pivko, a jelikož bylo strašný vedro, přišel škopek náramně vhod. Nutno podotknout, že polský pivo je asi patnácti až osmnáctistupňový (obsah alkoholu je přes 8%). Pak jsme po kratším bloudění našli židovský město se hřbitovem, který bylo ale drsně zanedbaný a neudržovaný. Vypadalo to tam asi jako u nás v Husovicích a za vstup do mešity vybírali nehoráznej peníz, tak jsme se na prohlídku mešity vybodli a raději si koupili plechovkáča, abychom zahnali opět vytvořenou žízeň. Horko bylo opravdu děsivý, a tak jsme posléze koupili ještě jedno pivínko, vrátili se do kempu (už radši s lístkama, který jsme ale necvakli, panč bylo jasný, že revizor v šalině není – kromě nás dvou v šalině nebyla ani noha), tam škopíka vyžáhli, k tomu si ubalili nějakou tu cigaretku, ospršli se a šli do hajan.

Výdaje:
3 USD - pokuta za černou jízdu
4 USD - jídlo + pití
4 USD - nocleh v Krakowě

        3.8. - PO - Stopíkem přes Polsko, noc v Przemyslu

Dopoledne jsme znovu vyrazili do Krakowa, aby se vyřídily šeky a Jeff si nechal udělat fotky na čínský (případně nepálský) vízum, které zapomněl doma. Zabalili jsme stan a než jsme vyrazili, Jeffík zjistil, že nemá sluneční brýle a baterku – no snad se tyto věci ještě někde najdou. Dojeli jsme tedy opět v nepříliš dobré pohodě do štatlu, kde nás vytočili na American Expressu. Tam totiž nebylo možný dostat šeky za dolcky, ale napřed dolcky vyčenžnout na polský zlotý, za který pak šlo dostat dolarové šeky. Samozřejmě se na této výměně hodně peněz prodělalo (asi třicet USD z celkových osmi set). Autobusem MHD jsme se pak dostali na výpadovku směr Tarnow, Rzeszow a Ukrajina. Stopík nešel moc rychle, ale šel. Postupně jsme vystřídali pět auťáků, každej nás vzal kousek. Některej jenom 30 kiláků, nejdelší byl asi 100 kiláků. Dostali jsme se tak do Rzeszowa, kde jsme hodlali přespat v turistické ubytovně, o které psal Svoboda. Ta už ale nefungovala, barák působil drsně zchátrale a my se rozhodli pokračovat vlakem do Przemyslu. Dojeli jsme tam asi hodinu před půlnocí a po tmě jsme dobloudili do kempu. V recepci kempu se nikdo nevyskytoval, my prošli bez povšimnutí a zalehli pod širák kousek za jednu lavičku, která se tam nacházela. Asi ve dvě hoďky ráno však na lavku, v jejíž těsné blízkosti jsme pochrupávali, zasedli dva Poláci (možná to byli Ukrajinci) se dvěma flaškama vína a začali nahlas řešit svý problémy. Jeden z nich byl totiž děsně nešťastnej, jelikož se rozvedl a ztratil tím kontakt se synem, kterýho měl hrozně rád... V průběhu vykládání byla chvílemi největší sviní jeho žena, následně se však měnila v tu nejlepší ženu pod sluncem a hlavním viníkem všech problémů byl sám „vypravěč". Vzápětí mohl za vše celý svět, který si vysloužil všechna přízviska, kromě dobrých a netrvalo dlouho a zdrojem všech vypravěčových nesnází byla opět jeho bývalá... Tak to šlo alespoň dvě hodiny. Poté, co se chlapík vypovídal a zřetelně se mu tím ulevilo, zazpívali si a asi o pěti hodinách bylo jejich představení u konce. A tak, jak nenápadně přišli, tak i odešli, aniž by si nás po celou dobu příliš všímali. Leč spánku nám zrovna nedopřáli. Kdyby alespoň nabídli to víno a kus žvance, kterej měli s sebou...

Výdaje:
1 USD - pití
2,5 USD - vlak Rzeszow – Przemysl

    4.8. - ÚT - Vjíždíme do postsovětského bloku – cesta do Kyjeva

Ráno vstáváme se slepicama, drsně brzo – okolo půl šesté. A vzhledem k tomu, že zhruba od dvou do pěti nám společnost dělali dva výše zmínění Poláci, tak co se týče spánku, vskutku nic moc... Navíc to k ránu vypadá na déšť a my se utíkáme schovat do zdejší, nevábně vypadající umývárny. Hustá mračna si naštěstí nechávají vodu pro sebe a nám tak umožňují vyrazit zpět do města. Na vlakovým a autobusovým nádraží sbíráme informace, jak se co nejlevněji a nejrychleji dostat na Ukrajinu. Po několikánasobném přebíhání z jednoho nádraží na druhý, vítězí varianta bus. Deset minut po desáté pak vyrážíme směrem na Lvov. Na hranicích mám drobné problémy přesvědčit polského celníka, že pas, který držím v ruce, je opravdu můj. Fotka v mém pasu totiž vzbudila pochopitelný údiv. Přísná Ukrajinka nás pak chvíli nechce vpustit na území tohoto státu, nechává se však obměkčit a my před polednem vstupujeme na ukrajinskou půdu. Po příjezdu do Lvova se snažíme zjistit, jak se dopravními prostředky MHD dostat na vlakáč, přičemž nás místňáci přesvědčují o výhodnosti drožky. Nastupujeme tak se třemi Ukrajinci (2 dospělí + malé dítě) do taxíku a jedeme na vlakové nádraží. Borec, co tágo domlouval, nás sice natáhl každýho o jednu hřivnu, ale co už. Posléze nám zařídil a zakoupil lístky na vlak do Kyjeva, čímž si nás jakžtakž udobřil. Při čekačce na vlak se seznamujeme se dvěma polskýma travellerama, kteří nás v úvodu lehce sprdávají. Proč prý jezdíme s cizími lidmi taxíkem a necháváme si od nich kupovat lupeně? Mají naprostou pravdu a navíc mnohaleté zkušenosti s cestováním po postsovětských zemích. Jezdí sem počínaje rokem 1995 každé léto a jsou tak pro nás obrovským přínosem. Celý odpoledne s nima kecáme, dávají nám mnoho dobrých rad. Především pak jeden z nich, který kromě polštiny ovládá taktéž angličtinu, ruštinu, ukrajinštinu, srbochorvatštinu, slovenštinu a kdo ví, které jazyky ještě. Díky jeho dokonalé znalosti slovenštiny, je rozhovor s ním naprosto bezproblémový. Večer pak nastupujeme do vlaku a nabíráme směr Kyjev. První seznamka s ruskými, v tomto případě přesněji řečeno ukrajinskými, vlaky probíhá v pohodě a bez problémů. Vlak je příjemnej a lidi jakbysmet. V kupéčku jsme s jedním pohodovým starším pánem a jeho vnučkou, která jede na prázdniny na dáču někam poblíž Kyjeva (po cestě nám to místo ukazuje z vlaku). Musím uznat, že místo, které nám mladá slečna ukázala, vypadalo jako stvořené na trávení krásných letních prázdnin. A propos holčička byla neuvěřitelně příjemná, sympatická a hodná, dobrá výchova na ní byla více než zřetelná. V noci jsme pak měli trošku problémy s délkou lehátek, spánek trávený v poloze „skrčenců" nebyl nejvydatnější, ale vrásek nám taky příliš nepřidělal. Vše začíná pomalu šlapat tak jak má, my se postupně dostáváme do správné cestovní teploty a rozpačitost z úvodu střídá spokojenost, dobrá nálada a celkové pozitivní „vzrušení" z cesty.

Výdaje:
5 USD - autobus Przemysl – Lvov
9 USD - vlak Lvov – Kyjev
1,5 USD - taxi ve Lvově

        5.8. - ST - Prohlídka Kyjeva, koupačka v Dněpru

Po celkem slušným, ale ne zcela stoprocentním, vyspání, jsme zhruba o sedmé dorazili do Kyjeva. Z vlaku jsme se přesunuli do nádražního vestibulu, kde jsme si dali imaginární sraz s Polákama, jež jsme potkali včera. Naše pátrání po nich trvá poměrně dlouho a je zcela neúspěšně, až do momentu, kdy nacházejí oni nás. Marek (výše zmíněný slovensky mluvící bořík, mimo jiné drsně nabušenej všema možnýma vědomostma) zajišťuje lístky pro sebe i pro nás. Nám zařizuje lístky tak, že naprosto mění náš plán co se Ruska týče. Vysvětlil nám, že popojíždění v Rusku vlakem od města k městu není příliš chytré. Vlaky většinou vyrážející z Moskvy jsou po špunt plné a nám by se mohlo stát, že bychom v některém městě mohli vykysat i pět dnů. Doporučuje, abychom jeli z Kyjeva do Moskvy, proti čemuž po jeho argumentech absolutně nic nenamítáme a z Moskvy skrz celý Kazachstán až do Taškentu. „Do Taškentu nemůžeme, nemáme víza do Uzbekistánu", namítáme a navrhujeme Biškek. On se jen usmějě, víza... těmi se rozhodně netrapte, nikoho nebude zajímat máte-li či nemáte víza. A dříve než se stačíme pořádně vzpamatovat, nám Marek napůl ilegálně domlouvá lístky do Moskvy a z Moskvy do Taškentu. Sice jsme nuceni zaplatit sumičku trochu vyšší, než byla uvedena na lístcích, máme však po starostech. Po starostech? Opravdu bude Uzbekistán bez problémů, opravdu projedeme hraniční kontrolou bez obtíží? „Fakt, nemusíte mít žádnej strach", přesvědčuje nás Marek. My pokyvujeme hlavou, že dobře, že věříme. A začíná se nás zmocňovat nadšení. Cesta do Uzbekistánu je pro nás otevřena! Že bychom tedy nepřišli ani o nádherný Samarkand a snad by vyšel čas i peníze na Bucharu. Paráda! Ale co když..., ještě vrtá červíček v našich hlavách. Poláci nás proto ještě upozorňují na existenci českého konzulátu v Taškentu, kde prý jsou velmi příjemní, přívětiví a ochotní zástupci naší republiky. Oni sami tento konzulát navštívili v roce 1995 při jejich cestě po těchto středoasijských zemích a nemohli si ho vynachválit. Definitivně nás tak ujišťují a my už se těšíme na průjezd Uzbekistánem... Po té, co máme lístky, si jdeme všichni čtyři společně odpočinout k vodě. Hrneme do kyjevskýho Hydroparku, kde je fajn koupačka na říčním koupáku ve Dněpru. Tam trávíme celé dopoledne a část odpoledne za horkého letního počasí, a když už máme slunka plný brejle, přesouváme se do města. Jdeme si prohlídnout kus starýho města s památkama, metrem jedeme na Markem určený náměstí, to je ale děsně rozkopaný, takže v podstatě nestojí za nic. Výsledkem je, že jsme toho z Kyjeva, jinak zajisté krásného, starobylého města, příliš neviděli, užili jsme si však sluníčka a vody, a tak jsme rozhodně nelitovali. Navečer se pak loučíme s Markem a jeho kámošem, kteří nabírají z Kyjeva zcela opačný směr než my. Jedou totiž jižním směrem do Minerálních Vod a odtud dále na Kavkaz. Na Kavkaze chtějí zdolat Elbrus a my jim k tomu přejeme hodně štěstí. V blízkosti kyjevskýho vokzálu si pak s Jeffem dáváme typické ruské pochoutky – kvas a pirožky. Oboje je nejen levný, ale navíc i velmi dobrý. Fakt jsme si pochutnali. Kolem osmé večer pak nasedáme do vlaku, kde se tentokrát s náma nikdo moc nehodlá bavit. To nám ale vůbec nevadí, spíše naopak, máme totiž klid a tudíž možnost nerušeného spánku, který velmi vítáme.

Výdaje:
33 USD - vlak Kyjev – Moskva
125 USD - vlak Moskva – Taškent
3 USD - jídlo, pití a ostatní výdaje (MHD, vstup na koupaliště atd.)

        6.8. - ČT - U Kremlu v Moskvě

Klidný spánek je narušen kolem čtvrté, kdy nás budí ukrajinští a ruští celníci. Inostránce si nechtějí nechat ujít a celkem dlouho nás prudí s různýma nesmyslama. Ptají se nás na jména, příjmení, místa vydání pasu a další detaily, který mají napsaný v pasech. Zdá se, že jim však latinka dělá neskonalé problémy a azbuka se v našich pasech opravdu nevyskytuje... Jejich nepochopitelný dotazy tak dostávají smysluplnosti. Do Moskvy přijíždíme o půl dvanácté a s pomocí jedné domorodkyně, která jela s náma ve vlaku se dostáváme na jedno z nejkrásnějších náměstí na světě – na Krasnoj ploščaď. Je to tam fakt báječný. Zvenku obhlížíme Kreml, chrám Vasila Blaženého, GUM a další monumenty. Pak se vydáváme k hrobu neznámého vojína a po nábřeží řeky Moskvy šlapeme směrem k Repinovu památníku. Zastavujeme se u jednoho pravoslavnýho chrámu, kterej je nově postavenej. Ve třicátých letech ho totiž Stalin nechal zbourat a nyní si občané Moskvy vyžádali jeho opětovné postavení. Udělali dobře, je opravdu nádhernej. Čas se nám pak začal nachylovat, my se vrátili ještě jednou na Rudé náměstí, abychom si zblízka prohlídli Vasila Blaženýho. Potkali jsme jednoho nešťastníka z Japonska, kterej z azbuky nebyl zrovna moc odvázanej a ptal se nás, jestli nevíme o nějakým levným ubytování. Dali jsme mu nějaký adresy ze Svobodovi užitečné knížky Autostopem kolem světa, ale jestli mu pomohly těžko říci. Je fakt, že Moskva je šíleně drahej štatl, např. za použití pisoáru v GUMu i na Kazanskom vokzale zaplatí člověk tři rublíky, což je 18 kačáků. Dobrý, co! Z Rudýho náměstí jsme se navečer přesunuli na výše zmíněnej Kazanskej vokzal, z něhož nám před půlnocí startoval vlak do Taškentu. Asi šestihodinovou čekačku jsme vyplnili prohlídkou nejbližšího okolí a zaplněním prázdných žaludků. Při kupování bašty nás zkoušeli rozdělit dva Moskvani, dle vzhledu nejspíše mafiáni (je nasnadě, že komplikace v podobě našeho okradení by pak zřejmě na sebe nedaly dlouho čekat). To se jim však nepovedlo, zase tak blbí nejsme a tak si šli hledat nové oběti. My se raději vrátili do čekárny, kde to vzhledem k policejnímu dohledu působilo bezpečněji a tam přetrpěli až do jedenácté večer. Ve 23:00 byl totiž ten správný čas přesunout se do vlaku, jehož odjezd byl naplánován na půl dvanáctou.

Výdaje:
0,5 USD - metro
1,5 USD - jídlo, pití